Proč podrobujeme naše koupelnové svítilny „komoře mučení“
Buďme upřímní: koupelny jsou pro elektroniku noční můrou. Je zde hustá pára, prudké změny teploty a vlhkost, která prostě neustává. Většina infračervených svítilen ve skutečnosti nezničí selháním žárovky. Obvykle je to něco sofistikovanějšího – selže těsnění nebo spoj, a najednou světlo zmizí. Proto každou várku svítilen podrobujeme testům zatížení vlhkem a teplem. Raději je poškodíme v naší laboratoři, než aby selhaly u vašich zákazníků.
Boj proti vlhkosti
Problém je v tom, že infračervená svítilna potřebuje dokonalé těsnění mezi křemičitým sklem a koncovým krytem. Pokud je toto těsnění i jen o trochu špatné, dovnitř pronikne vlhkost. V parné koupelně se to děje rychle. Jakmile vodní pára dosáhne na rozžhavený vlákno, wolfram se oxiduje a – bum – svítilna přestane fungovat. Abychom tomu zabránili, používáme komory s vysokou vlhkostí, abychom simulovali efekt let trvající páry během krátké doby. Zvyšujeme bod rosy na absolutní hranici. Jde vlastně o test namáhání, který má za cíl donutit jakákoli slabá těsnění, aby selhala přímo v továrně.
Tichý zabiják: Korozie
Potom je tu ještě elektrická stránka věci. Vlhký vzduch rád ničí kontaktní body. Když se tyto konektory začnou oxidovat, vznikne vysoký odpor. To vede k přehřátí terminálů, což je recept na katastrofu. Během testování svítilen pečlivě sledujeme pokles napětí. Pokud začne odpor stoupat, víme, že konstrukce nestačí.
Najít ideální rovnováhu
Možná si myslíte: „Prostě udělejte lepší těsnění!“ Ale není to tak jednoduché. Křemík a kov se při zahřívání neroztahují stejným tempem. Pokud uděláme těsnění příliš pevné, aby zabránilo průniku páry, sklo se prostě rozbije hned, jakmile se svítilna zapne. Je to neustálá hra na vyvážení. Pokračujeme v testování a úpravách, dokud nenajdeme tu ideální rovnováhu – svítilnu, která drží páru venku, ale nepraskne při spuštění.